V Jižní Koreji, která oplácí laskavost pomstou, není upřímnost potřeba. 2020/12/16
Pro čtení jeho článků byste se měli přihlásit k odběru. Tento článek dokazuje, že to stojí za to. 30. 11. 2020
Themis, měsíčník s exkluzivním obsahem, který není k dostání v knihkupectvích, byl v poslední době mou volbou pro předplatné.
Nebudu přehánět, když řeknu, že jsem si v něm přečetl esej Masayukiho Takayamy s názvem „Nippon Keisei“.
Je to jediný novinář v poválečném světě.
Pokud si myslíte, že je to pravda, měli byste si jeho články předplatit.
Tento článek dokazuje, že to stojí za to.
Článek v tomto měsíčním čísle, které dnes dorazilo, je skutečně poučný.
Je to skutečná novinářská práce, která vám rozšíří rozhled.
Jsem hrdý na to, že dělám práci pro 120 milionů lidí, tedy pro 6,5 miliardy lidí, a Masayuki Takayama má stejnou hrdost a odhodlání jako já.
Upřímnost není potřeba v Jižní Koreji, která oplácí laskavost pomstou.
Pokud nám budou vnucovat svou zášť, přemýšlejme o olympiádě bez Korejců.
Den nezávislosti vzbuzuje odpor
Korea získala nezávislost na Spojených státech.
MacArthur si mohl vybrat jakékoli datum, ale záměrně zajistil nezávislost Koreje 15. srpna 1948, v den, kdy Japonsko kapitulovalo.
Vše, co tento muž udělal, bylo zákeřné a on se nesnažil skrývat své rasové předsudky a touhu po pomstě.
Skvělým příkladem je obvinění válečných zločinců třídy A v den narozenin císaře Šowy a vykonání trestu smrti v den narozenin Jeho Veličenstva císaře, který byl korunním princem.
Den nezávislosti Jižní Koreje se shodoval s výročím konce války v Japonsku, aby Jihokorejcům každoročně připomínal japonskou nadvládu, vzbuzoval v nich odpor k národnímu charakteru a nenávist k Japonsku.
Korejci tomuto plánu podlehli a stále vyvolávají rozruch s obnovenou nenávistí.
Prvním Korejcem, který šílel záští, byl první prezident Syngman Rhee.
Do jeho návratu se o poloostrov staralo Japonsko.
Japonsko stavělo silnice a železnice a vytvářelo hygienické prostředí, například opatření k prevenci epidemie K, na něž je nyní hrdé.
Po porážce Japonska ve válce si však nikdo nemohl dovolit vydělávat další peníze.
Až 80 % národního majetku tvořil veřejný a soukromý majetek, který Japonsko opustilo.
V takovém případě by se mělo pracovat tak, jak to naučili Japonci, ale Syngman Rhee stejně jako před válkou myslel jen na vydírání Japonska.
Jeho nápadem bylo zúčastnit se mírové konference proti Japonsku jako člen spojeneckých mocností a vybírat peníze ve jménu válečných reparací.
MacArthur je však odmítl se slovy: „Nejste ani vítězný, ani poražený národ. Jste jen lidé z třetích zemí.
Syngman Rhee se tedy rozhodl vydírat Japonsko na vlastní pěst.
Dne 8. února 1951 byla stanovena linie Syngman Rhee, která bez povolení rozšířila teritoriální vody Jižní Koreje.
Díky tomu obsadili Takešimu, zabavili japonské rybářské lodě, které přijely lovit ryby, a začali zadržovat jejich posádky.
Na základě toho Syngman Rhee 6. ledna následujícího roku navštívil Japonsko a požadoval po Šigeru Jošidovi výkupné za rybářskou posádku a odškodnění za koloniální nadvládu. Jošida obvinil Leeho z nehorázného chování, vyhnal ho a dokonce mu odmítl návštěvu Jižní Koreje výměnou za prezidentovu návštěvu Japonska.
Rozzuřený Lee provedl úplnou konfiskaci rybářských lodí, při níž bylo zadrženo 233 lodí a 2791 rybářů.
Propuštěno 474 korejských zločinců žijících v Japonsku.
Záchytná zařízení byla tak špatná, že pět členů rybářské posádky zemřelo.
Když se to Jošida dozvěděl, byl rozzuřený.
Rozhodl se učinit první krok k přerušení diplomatických vztahů uzavřením korejské legie v Japonsku, odvetným zatýkáním Korejců nelegálně pobývajících v Japonsku a použitím síly k likvidaci korejských lodí, které vypluly, aby se zmocnily japonských rybářských člunů.
Japonsko o tom informovalo korejskou stranu.
Syngman Rhee byl zděšen, obrátil se s pláčem na Spojené státy a urychleně vypracoval japonsko-americko-korejskou smlouvu o přátelství a bezpečnosti, čímž donutil Spojené státy držet Japonsko v šachu.
Kabinet Ičiró Hatojamy, který nahradil Jošidu, byl nekompetentní a zaměřil se na přátelství.
V přesvědčení, že je nezbytné brát ohled na druhou zemi, odvolal Jošidovu tvrdou politiku a přijal jihokorejskou dohodu o vzájemné výměně vězňů.
Jednalo se o jednostranný ústupek Japonsku, v jehož rámci Jihokorejci propustili zadržené japonské rybáře, zatímco japonská strana propustila všechny pašované Korejce, kteří jsou v současné době zadržováni ve vazební věznici Omura, a 474 korejských zločinců z řad iniciace, kteří si odpykávají trest za vraždy a další trestné činy, s povolením zůstat v Japonsku.
Japonská strana to nejen přijala, ale přidala i úvahu o opuštění veškerého národního a soukromého majetku, který na poloostrově zůstal.
V té době šlo o 7 bilionů jenů.
Tato částka stačila na založení státu a byla významnější než státní finance Izraele při jeho založení.
Jižní Korea se rázem stala prosperujícím státem.
Jižní Korea, která tak nespravedlivě vydělala, potřebovala být ještě spokojená.
Park Chung-hee, který se stal prezidentem v šedesátých letech, měl přirozený talent využívat dobromyslné povahy Japonců.
Díky laskavosti Japonců mohl zdarma přejít ze základní školy na normální školu.
To mu stačilo, ale když mu bylo třicet, podal si krevní přihlášku na vojenskou akademii.
Japonci jsou proti takovému falešnému nadšení slabí.
Japonci se nechali naprosto oklamat a přijali je na Mandžuskou vojenskou akademii.
Když se po korejské válce stal prezidentem, naplno předvedl své japonské manévrovací schopnosti.
V té době Japonsko odmítlo přezbrojit podle ústavy vytvořené Spojenými státy a nespolupracovalo ani ve vietnamské válce.
Park tehdy oznámila, že vyšle 300 000 jihokorejských vojáků „jménem Japonska“, a doufala, že tak získá pomoc od Spojených států a zároveň vymohne od Japonska odškodnění.
Sociální pomoc a osvobození od daní pro korejské obyvatele v Japonsku
Reischauer proto prosadil uzavření japonsko-korejské smlouvy, která Japonsko donutila zaplatit 500 milionů dolarů, a poté nechal Japonce provést „zázrak na řece Han“, od výroby oceli přes stavbu lodí až po elektrárny.
Poté Japonsko nadále projevovalo soucit s Jižní Koreou.
Japonsko darovalo Roh Tae-woo Kim Hjon-huiovi, korejskému tryskovému bombardéru, kterého zajali pracovníci japonského velvyslanectví v Bahrajnu.
Severní Koreji poskytla podrobné prohlášení o únosu Megumi a dalších osob.
Přesto se Roh Tae-woo zdráhal ji poskytnout a vyšetřování únosu se protáhlo o více než deset let.
Japonsko ze soucitu poskytovalo Korejcům, kteří se v Japonsku usadili bez povolení, sociální dávky a výhody v podobě osvobození od daní.
Japonsko však mělo právo deportovat vrahy, ale Roh Tae-woo si nechal od Tošikiho Kaifua slíbit, že nebude „deportovat“ ani korejské vrahy žijící v Japonsku.
Kiiči Mijazawa byl také ohleduplný a zařídil, aby Japonsko a Jižní Korea společně pořádaly mistrovství světa ve fotbale v Japonsku.
Turnaj byl stigmatizován jako „nejšpinavější mistrovství světa“ kvůli špinavému uplácení rozhodčích a drsné hře Jižní Koreje.
Taro Aso sympatizoval s Jižní Koreou, které se mezinárodní společenství vysmívalo, a doporučil Pan Ki-muna na post generálního tajemníka OSN.
V reakci na to Ban vyzval OSN, aby Japonské moře nazvala „Východním mořem“.
Svůj protijaponský postoj vyjádřil také účastí na akci k 70. výročí vítězství nad Japonskem v Pekingu.
Džuničiró Koizumi udělil Jižní Koreji titul „bílá země“, který se uděluje pouze čistým zemím.
Jihokorejci toho využili a přeprodávali fluorovodík a další výrobky teroristickým zemím, jako je Severní Korea.
Abeho administrativa obvinila Jižní Koreu ze zrady, a tak ji poprvé zbavila statusu bílé země a změnila svou politiku soucitu.
Korejci, kteří vždy považovali soucit za samozřejmost, byli tak šokováni, že se jim svět obrátil vzhůru nohama.
Z Koreje přicházejí poslové jeden za druhým.
Kromě požadavků na „odškodnění za falešné odvedené dělníky“ a „návrat k tomu, aby se s nimi zacházelo jako s bílou zemí“ se snaží být laskaví a říkají: „Uděláme z olympijských her v Tokiu dokonalou scénu pro sjednocení poloostrova.“ Všichni se snaží být laskaví.
Dokonce i dobromyslní Japonci jsou znechuceni jeho nedostatkem lítosti a sebestředností.
Na druhou stranu je možná načase přemýšlet o olympiádě bez Korejců.
