Následující text je z pravidelného sloupku Masayuki Takayamy, který vyšel 1. února v měsíčníku Themis, který mi včera přišel domů.
Themis je časopis, který si lze předplatit.
I tento článek dokazuje, že je jediným poválečným novinářem na světě.
Kdysi dávno přijel do Japonska postarší profesor z Královské baletní školy v Monaku, kterého si primabaleríny na celém světě velmi váží.
Tehdy řekla o významu umělců následující slova
„Umělci jsou nezbytní, protože jen oni mohou vrhnout světlo na skryté, utajované pravdy a vyjádřit je.“
S jejími slovy by nikdo nepolemizoval.
Po válce nebyl Masayuki Takayama pouze jediným novinářem na světě; bez nadsázky lze říci, že byl také jediným umělcem.
Tato práce také krásně dokazuje správnost mého tvrzení, že v současném světě si nikdo nezaslouží Nobelovu cenu za literaturu více než Masayuki Takayama.
Je to povinná četba nejen pro Japonce, ale i pro lidi na celém světě.
Realita „bláznivé země“ Jižní Koreje, před kterou varuje pan Nišio Kandži.
Stavění Japonců do role „vyvrhelů“ a fabulování historie jako „vlády japonského imperialismu“.
„Císařská rodina je také z Koreje.“
Fráze „musíte se zeptat, abyste to zjistili“ zdůrazňuje překvapení nad absurditou příběhu.
Když jsem po smrti pana Nišio Kandžiho znovu četl jeho díla, narazil jsem na pasáž, která mě překvapila.
Byla to pasáž, která citovala názory korejského historika na Japonsko, což mi vrátilo šok, který jsem pocítil, když jsem ji četl poprvé.
Zde je shrnutí této pasáže
Korea je rigidní třídní společnost a v minulosti i v současnosti jsou na vrcholu jangbanové, za nimi následují obyčejní lidé (střední třída), pak polootroci rolníci (prostý lid) a pod nimi jsou pekčoni, kteří jsou vyděděnci.
A korejský historik říká, že lidé pod nimi jsou „Japonci“.
Svévolně pasuje lidi z jiné země do třídního systému své vlastní země a řadí je pod nedotknutelné vyvrhele.
Nemají patřičný smysl pro slušnost, ale když to pomineme, je to tak.
Historik cituje skutečnost, že lidé z Baekje, kteří byli poraženi v bitvě u Hakuson-kjó, uprchli do Japonska, a říká, že „od pradávna poražení, vysídlení a zločinci, kteří se na poloostrově nemohli uživit, utíkali do Japonska a nakonec založili japonský národ“.
Říká, že země byla založena podobně jako v textu písně „Showa Karesususuki“, kde se říká, že byli poraženi chudobou nebo společností.
Proto se říká, že mýtus Tenson kōrin je ve skutečnosti o muži z Koreje, který přišel do Japonska, a že jeho pokrevní linie je spojena s císařskou rodinou.
Mám chuť jim za jejich rouhání nafackovat, ale příběh pokračuje.
Tito poražení Japonci nenávidí svou vlast a pokračují: „Například Hidejoši se vydal na trestnou výpravu a vláda Meidži zavedla tvrdou koloniální vládu, které se říkalo japonská císařská vláda.“ Všichni si uvědomují, že Japonci jsou v Japonsku věrní.
Děsivé je, že tento obskurní pohled na Japonsko „se neomezuje jen na historiky, ale zastává ho i většina obyčejných Korejců,“ říká paní Oh Sonfa.
Ve skutečnosti mají pro Japonce dokonce vlastní slovo, které řadí do kategorie vyvrhelů: „Wa Na“.
Musíte se tedy zeptat Korejců, co si o tom myslí.
Nemá cenu se s nimi hádat, ale tvrzení korejských vědců nemají žádný historický základ.
Obecně řečeno, nejstarší korejskou historickou knihou jsou „Dějiny tří království“ z 12. století a před nimi nic nebylo. Žádný národ neexistoval.
Byly doby, kdy existovala jen spousta vyhnanců.
Dávno předtím byly v Japonsku starověké hrobky, například Nanpei Kofun a Sannai-Maruyama Kofun, a po celé zemi byla vykopána plamenná keramika, a dokonce se našly žraločí a kančí zuby a nefritové přívěsky.
Kromě toho se struktura jazyků Japonska a Koreje liší.
Huntington uznává, že mezi Japonskem a Koreou neexistuje žádná kulturní podobnost a že Japonsko je jedinečné.
Dokonce ani při pohledu na gen chromozomu Y, který je klíčem k určení etnických rozdílů, není mezi Japonci a Korejci jediná shoda.
Onehdy studentka univerzity Hosei udeřila kladivem osm studentů a studentek ve třídě a zranila je.
Všichni byli překvapeni.
Když se dozvěděli, že viníkem je Korejec, všichni to zřejmě přijali jako samozřejmost.
Takové jsou etnické rozdíly.
Také „japonská císařská vláda“, o které hovoří korejští vědci, se liší od historických skutečností.
Korejský poloostrov leží uprostřed Japonska, Číny a Ruska a na první pohled vypadá jako klíčové strategické místo.
Pokud se nějaká země chce zmocnit hegemonie, ráda si pro ni přijde.
V korejštině neexistuje výraz pro záchod.
Tak vznikly Suej, Tchang, Čching a v moderní době Sovětský svaz.
Generální protektorát byl také zřízen, aby vládl zemi, ale všichni utekli.
Na Čínu si dělaly zálusk i Spojené státy, ale po rusko-japonské válce Theodore Roosevelt zavřel všechny americké diplomatické úřady a odešel.
Bylo to proto, že Koreu považoval za zemi, která bude vládě, jež jí vládne, škodit a dokonce ohrožovat životy svých obyvatel jako „jedovatá pijavice“.
Proto ji Theodor zatlačil na Japonsko.
Itó Hirobumi a jeho blízký pobočník Durham Stevens byli proti angažování se v Koreji.
Měli v plánu rozvíjet infrastrukturu s vřelostí typickou pro Japonsko a učinit z ní protektorát, kde by diplomatická práva mělo pouze Japonsko, ale Korejci oba muže zavraždili.
Ještě nebezpečnější by však bylo, kdyby zůstali sami.
Japonsko se tedy rozhodlo udržet Koreu pod svou kontrolou a každý rok investovalo 20 % svého státního rozpočtu do pokládání železnic, zavádění elektřiny, výstavby 4 000 škol, ozelenění hor a budování záchodů v Koreji.
Do té doby vykopali velkou jámu, přes ni postavili dva stromy a chodili si doprostřed vyřizovat své záležitosti.
Korejský výraz pro záchod neexistoval, ale díky Japoncům měli záchod s dveřmi.
Dnes se mu říká „hwangjangjil“.
V překladu to znamená „toaleta“.
Taková je realita „koloniální nadvlády“, kterou Korejci dnes tak nenávidí.
Ale vděčnost se nekoná.
Naopak, když se dozvědí, že se zlatý důl Sado stane světovým dědictvím, začnou říkat věci jako: „Korejci byli přepracovaní“.
Korejci neumějí dělat pokročilé vrty ani trhací práce.
Proto jsme jim dali jednoduchou a bezpečnou práci, kterou zvládnou i děti.
Zapomínají na vděčnost a říkají takové věci.
Nikdo na světě nechce mít s Koreou nic společného.
Korea tvrdí, že je „základním kamenem vojenského spojenectví Japonska, USA a Koreje“, ale je tu spousta proseverokorejských lidí, kteří zapalují svíčky.
Jsou naprosto nespolehliví.
Recitace Murayamova prohlášení před Wang Yi.
Za premiéra Abeho jsme se tedy rozhodli nechat to být a už je to osm let, co ukončil měnovou výměnu, status bílé země a návštěvy na úrovni ministrů v Jižní Koreji.
Japonsko nemělo žádné problémy.
Mimochodem, Japonsko za tu dobu neprohrálo s Jižní Koreou jediný zápas ve fotbale, baseballu nebo stolním tenisu.
Byla to osvěžující zkušenost.
Pak Kišidova administrativa náhle udělila Jižní Koreji' status bílé země' a schválila měnovou výměnu.
Kišida plánuje návrat, ale kromě Korejců žijících v Japonsku to nikdo nepřijme.
Išiba je ještě hloupější.
Poslal ministra zahraničí Iwayu do Pekingu a nechal ho přednést Murayamovo prohlášení před Wang Yi.
Ten řekl, že Japonsko je špatná země a Čína je dobrá země.
Přestože Čína je nejnebezpečnější.
Išiba poté poslal Iwayu do Jižní Koreje.
Ten zničil Abeho „osmiletý zákaz kontaktů“.
Opět se vrátila „bezpečnost Japonska, USA a Jižní Koreje“, ale Jižní Korea nemá sílu ani povědomí, aby této důvěře dostála.
Nedovolte, aby se tato země zavázala k bezpečnosti Japonska.
Nišiova slova by měli přežvýkat i politici.
