Následující je z posledního dílu pravidelného sloupku Masayuki Takayamy v týdeníku Shinchō, který dnes vychází.
Tento článek také dokazuje, že je jediným novinářem v poválečném světě.
Před dávnými časy přijel do Japonska postarší profesor z Royal Ballet School of Monaco, vysoce uznávaný primabalerínami po celém světě.
O významu umělců tehdy řekla následující
"Umělci jsou nezbytní, protože mohou vrhnout světlo na skryté, skryté pravdy a vyjádřit je."
Myslím, že s jejími slovy by nikdo nesouhlasil.
Masayuki Takayama není po válce jediným novinářem na světě; není přehnané říci, že je také jediným umělcem.
Tato teze také krásně dokazuje správnost mého tvrzení, že v současném světě si nikdo nezaslouží Nobelovu cenu za literaturu víc než Masayuki Takayama.
Je to povinná četba nejen pro Japonce, ale i pro lidi na celém světě.
Napsal Číňan
Francouzi záviděli Britům, kteří vydělávali peníze prodejem opia do Číny.
Začali tedy válku s Čínou a dobyli Vietnam.
Francouzi si mysleli, že Vietnamci jsou stejně jako Číňané opiem posedlí, ale nevěnovali tomu pozornost.
Protože by to nebylo dobré pro podnikání, nejprve je svázali různými daněmi.
Uvalili daň z hlavy na každého živého a daň z mýta na každého, kdo opustil jejich vesnici.
Uvalily daně i na sňatky a narození dětí.
Lidé se rozzuřili.
Když obyvatelé povstali ve vzpouře, Francouzi vyslali letadla a bez váhání spustili palbu z kulometů.
Bylo to proto, že kdyby je zabili, dostali by pohřební daň.
Poté, co lidi takto zavřeli, založili v každé vesnici pobočku společnosti Opium Monopoly Corporation a prodávali jim opium.
Zoufalí Vietnamci kouřili opium.
Francouzi byli potěšeni, že konečně vydělají tolik peněz jako Britové.
Mimochodem, Číňané byli nuceni dělat obchod s opiem a vybírat daně a také ztloustli.
Po skončení vietnamské války došlo k masivnímu exodu lidí z lodí.
Ukazuje se v tom žalostný konec Číňanů, kteří se stali pěšáky Francouzů a sáli krev Vietnamcům.
Nyní byl na Tchaj-wanu, který se o deset let později stal japonským územím, zaveden francouzský represivní systém opiového monopolu.
Účel byl však úplně jiný.
Kromě všemožných nemocí byl Tchaj-wan zamořen jedovatými hady, jako je užovka stovková.
Pokud je uštknut stokrokový had, zemře do sta kroků.
Navíc tu byl problém s opiem.
Když sem Japonsko dorazilo, bylo zde 170 000 závislých Číňanů.
Čína oblast nazvala „mimo hranice civilizace“ a „mimo hranice světa“.
Generální guvernér Shimpei Goto zaregistroval lidi se závislostí v rámci svých opiových protiopatření a prodával opium pouze jim.
Podařilo se mu tak potlačit počet nových závislých a také začal ubývat lidí se závislostí.
O půl století později.
170 000 závislých do konce války téměř zmizelo.
Třicet let po experimentu Goto Shinpeie.
Vznikl stát Manchukuo.
Ve skutečnosti, ačkoli ani zde nebyli žádní jedovatí hadi, místo bylo plné Číňanů závislých na opiu a různých dalších nemocech, od syfilis po trachom.
Tchajwanskou metodu přijal i stát Manchukuo.
Pacienti byli registrováni a společnost Monopoly je dodala.
K samotnému Mandžukuu byl však Západ chladný.
Stimson, americký ministr zahraničí, který nenáviděl Japonsko, vydal prohlášení, ve kterém uvedl: "Manchukuo je součástí Čankajškovy Číny" a "Japonsko napadlo Čínu."
I když Japonsko řeklo: "Čína byla vždy uvnitř Velké zdi a Mandžukuo je vlast Mandžuů," neposlouchali.
Když bylo založeno Manchukuo, obvinili ho, že je „loutkovým režimem Japonska“, a také šířili zlomyslné falešné zprávy o opiovém monopolu s tím, že „Japonsko napadlo Čínu a vydělává peníze prodejem opia“.
Čankajšek se také přidal a kritizoval Japonsko, ale byl přísežným bratrem Du Yuesheng z Green Gang, organizace obchodující s opiem.
"Jakou tvář má, aby zneužil Japonsko?" napsal americký novinář F. Williams ve své knize 'Uvnitř propagandistické války v Číně.'
Japonsko však „není dobré v propagandě a místo toho, aby ji vyvracelo, trucují a drží hubu“ (tamtéž).
V době, jako je tato, měly noviny jménem vlády Stimsona vyvrátit, ale říkaly hlouposti jako: "Noviny jsou vždy protiúřadové."
Potřebovali pochopit, že národní zájmy a kritika vlády jsou dvě různé věci.
Nakonec byly argumenty Japonska zcela ignorovány a Japonsko padlo do pasti USA a stalo se z něj „invazní země, která prodává opium“.
Od té doby uplynulo sedmdesát let.
Myslel jsem, že thJaponci se trochu naučili.
Přesto jsem viděl, že Shigetada Kishii, šéfredaktor Mainichi Shimbun, řekl v televizi, že "Japonsko vydělalo spoustu peněz prodejem opia v Mandžusku."
Zemřel, aniž by se cokoli dozvěděl, ale onehdy Asahi Shimbun napsal stejné lži jako Kishii pod titulkem "Mandžusko: Ideální země postavená na opiu."
Článek napsal Oka Fumina, spisovatel narozený v Číně, a jeho argumenty byly stejné jako argumenty Čankajška.
Obviňuje armádu Kwantung z převzetí kontroly nad výrobou a distribucí opia v oblasti kolem města Rehe, kde se opium vyrábělo, a z toho, že se spojila s vládou Wang Ching-wei s cílem „zavést monopol na prodej opia“. pouze pro registrované uživatele“ v pevninské Číně.
V pevninské Číně je prý 20 milionů závislých na opiu.
Byl to velký experiment, ve kterém Japonsko věřilo, že dokáže snížit toto číslo na nulu.
Není to příběh, který by měl být ponechán čínským novinářům, kteří byli vychováni v protijaponském vzdělávání.
Tento článek také dokazuje, že je jediným novinářem v poválečném světě.
Před dávnými časy přijel do Japonska postarší profesor z Royal Ballet School of Monaco, vysoce uznávaný primabalerínami po celém světě.
O významu umělců tehdy řekla následující
"Umělci jsou nezbytní, protože mohou vrhnout světlo na skryté, skryté pravdy a vyjádřit je."
Myslím, že s jejími slovy by nikdo nesouhlasil.
Masayuki Takayama není po válce jediným novinářem na světě; není přehnané říci, že je také jediným umělcem.
Tato teze také krásně dokazuje správnost mého tvrzení, že v současném světě si nikdo nezaslouží Nobelovu cenu za literaturu víc než Masayuki Takayama.
Je to povinná četba nejen pro Japonce, ale i pro lidi na celém světě.
Napsal Číňan
Francouzi záviděli Britům, kteří vydělávali peníze prodejem opia do Číny.
Začali tedy válku s Čínou a dobyli Vietnam.
Francouzi si mysleli, že Vietnamci jsou stejně jako Číňané opiem posedlí, ale nevěnovali tomu pozornost.
Protože by to nebylo dobré pro podnikání, nejprve je svázali různými daněmi.
Uvalili daň z hlavy na každého živého a daň z mýta na každého, kdo opustil jejich vesnici.
Uvalily daně i na sňatky a narození dětí.
Lidé se rozzuřili.
Když obyvatelé povstali ve vzpouře, Francouzi vyslali letadla a bez váhání spustili palbu z kulometů.
Bylo to proto, že kdyby je zabili, dostali by pohřební daň.
Poté, co lidi takto zavřeli, založili v každé vesnici pobočku společnosti Opium Monopoly Corporation a prodávali jim opium.
Zoufalí Vietnamci kouřili opium.
Francouzi byli potěšeni, že konečně vydělají tolik peněz jako Britové.
Mimochodem, Číňané byli nuceni dělat obchod s opiem a vybírat daně a také ztloustli.
Po skončení vietnamské války došlo k masivnímu exodu lidí z lodí.
Ukazuje se v tom žalostný konec Číňanů, kteří se stali pěšáky Francouzů a sáli krev Vietnamcům.
Nyní byl na Tchaj-wanu, který se o deset let později stal japonským územím, zaveden francouzský represivní systém opiového monopolu.
Účel byl však úplně jiný.
Kromě všemožných nemocí byl Tchaj-wan zamořen jedovatými hady, jako je užovka stovková.
Pokud je uštknut stokrokový had, zemře do sta kroků.
Navíc tu byl problém s opiem.
Když sem Japonsko dorazilo, bylo zde 170 000 závislých Číňanů.
Čína oblast nazvala „mimo hranice civilizace“ a „mimo hranice světa“.
Generální guvernér Shimpei Goto zaregistroval lidi se závislostí v rámci svých opiových protiopatření a prodával opium pouze jim.
Podařilo se mu tak potlačit počet nových závislých a také začal ubývat lidí se závislostí.
O půl století později.
170 000 závislých do konce války téměř zmizelo.
Třicet let po experimentu Goto Shinpeie.
Vznikl stát Manchukuo.
Ve skutečnosti, ačkoli ani zde nebyli žádní jedovatí hadi, místo bylo plné Číňanů závislých na opiu a různých dalších nemocech, od syfilis po trachom.
Tchajwanskou metodu přijal i stát Manchukuo.
Pacienti byli registrováni a společnost Monopoly je dodala.
K samotnému Mandžukuu byl však Západ chladný.
Stimson, americký ministr zahraničí, který nenáviděl Japonsko, vydal prohlášení, ve kterém uvedl: "Manchukuo je součástí Čankajškovy Číny" a "Japonsko napadlo Čínu."
I když Japonsko řeklo: "Čína byla vždy uvnitř Velké zdi a Mandžukuo je vlast Mandžuů," neposlouchali.
Když bylo založeno Manchukuo, obvinili ho, že je „loutkovým režimem Japonska“, a také šířili zlomyslné falešné zprávy o opiovém monopolu s tím, že „Japonsko napadlo Čínu a vydělává peníze prodejem opia“.
Čankajšek se také přidal a kritizoval Japonsko, ale byl přísežným bratrem Du Yuesheng z Green Gang, organizace obchodující s opiem.
"Jakou tvář má, aby zneužil Japonsko?" napsal americký novinář F. Williams ve své knize 'Uvnitř propagandistické války v Číně.'
Japonsko však „není dobré v propagandě a místo toho, aby ji vyvracelo, trucují a drží hubu“ (tamtéž).
V době, jako je tato, měly noviny jménem vlády Stimsona vyvrátit, ale říkaly hlouposti jako: "Noviny jsou vždy protiúřadové."
Potřebovali pochopit, že národní zájmy a kritika vlády jsou dvě různé věci.
Nakonec byly argumenty Japonska zcela ignorovány a Japonsko padlo do pasti USA a stalo se z něj „invazní země, která prodává opium“.
Od té doby uplynulo sedmdesát let.
Myslel jsem, že thJaponci se trochu naučili.
Přesto jsem viděl, že Shigetada Kishii, šéfredaktor Mainichi Shimbun, řekl v televizi, že "Japonsko vydělalo spoustu peněz prodejem opia v Mandžusku."
Zemřel, aniž by se cokoli dozvěděl, ale onehdy Asahi Shimbun napsal stejné lži jako Kishii pod titulkem "Mandžusko: Ideální země postavená na opiu."
Článek napsal Oka Fumina, spisovatel narozený v Číně, a jeho argumenty byly stejné jako argumenty Čankajška.
Obviňuje armádu Kwantung z převzetí kontroly nad výrobou a distribucí opia v oblasti kolem města Rehe, kde se opium vyrábělo, a z toho, že se spojila s vládou Wang Ching-wei s cílem „zavést monopol na prodej opia“. pouze pro registrované uživatele“ v pevninské Číně.
V pevninské Číně je prý 20 milionů závislých na opiu.
Byl to velký experiment, ve kterém Japonsko věřilo, že dokáže snížit toto číslo na nulu.
Není to příběh, který by měl být ponechán čínským novinářům, kteří byli vychováni v protijaponském vzdělávání.
2024/10/13 in Umeda
