Jeho pohled na historii se však mísí s nenávistí k modernímu Japonsku a dětinským uctíváním cizinců. Není náhodou, že se podivně podobá listu Asahi Shimbun, který kritizuje 150. výročí éry Meidži.
28. září 2019
Proč Šiba napodoboval Hondu Kacuičiho?
Svým ztvárněním lidí překonal i Ičičiho Kosukeho.
Jedná se o kapitolu, kterou jsem zveřejnil 29. září 2018.
Každý týden si předplácím časopis Šukan Šinčó, abych si přečetl seriálové sloupky Takajamy Masajukiho a Sakuraie Jošiko.
I tento týdenní sloupek krásně dokazuje jeho rozsáhlé znalosti, vhled, brilantní ověření a vysokou zpravodajskou schopnost.
Ryotaro Shiba byl vedoucím reportérem v Sankei Shimbun a mohl by mu být důvěrně znám.
Nejsem hrdý na to, že mohu říci, že jsem nikdy nečetl žádnou z jeho knih - nikdy jsem nechtěl - ale znal jsem ho dobře.
Dlouho jsem byl pravidelným předplatitelem týdeníku Asahi.
Šibovu knihu „Kaido ga Yuku“ (Na dálnici), stěžejní seriál tohoto časopisu, jsem četl téměř každý týden.
Zároveň jsem cítil jakousi osudovost, protože jsem na něj dvakrát narazil v baru tokijského hotelu Okura.
V té době jsem si povídal s velmi blízkým přítelem z Dentsu a on měl zrovna schůzku s lidmi z branže.
Dvakrát jsem na něj narazil, seděl jsem hned vedle něj.
A tak jsem v roce 2010, krátce poté, co jsem se neochotně objevil na internetu, nejrozsáhlejší knihovně v dějinách lidstva, napsal článek, ve kterém jsem se mu vysmíval.
Byl jsem obeznámen s Takayamovou brilantní kritikou v tomto čísle.
Jeden přítel, vášnivý čtenář, si ze mě dělal legraci a říkal, že kritizovat Rjótaróa Šibu můžeš jen ty a Takayama.
Zvýraznění v textu kromě titulku je moje.
Je to ve 150. roce éry Meidži.
Když jsem nastoupil do Sankei Shimbun, ve večerním vydání vycházel seriál Shiba Ryotaro „Ryoma ga Yuku“.
Vzpomínám si, že na mě velmi zapůsobilo vykreslení postav.
Seriál „Mraky nad kopcem“ se ve večerním vydání Sankei objevoval také v době krize bezpečnostní smlouvy v roce 1970.
Nemohl jsem se dočkat, až mi večerní noviny přijdou.
Můj bratr, který vždycky říkal hlouposti typu „Asahi jsou nejlepší noviny“, také přešel na Sankei.
Byl to efekt „Mraků nad kopcem“.
Jak však seriál postupoval, líčení postav, které mi imponovalo, podivně ztěžklo, a dokonce jsem ho začal nerad číst.
Například tvrdě kritizoval Nogi Maresukeho, který způsobil mnoho obětí při dobývání Port Arturu.
Označil ho za neschopného a další podobné sžíravé kritiky.
Ještě sžíravěji nadával jeho štábnímu důstojníkovi Ijiči Kosukemu.
Neznám žádného japonského spisovatele, který by dokázal urážet lidi v takové míře.
Nedávno napsal Hosaka Masajasu jízlivý článek o Tódžó Hidekim.
Myslím, že Šiba dal občanství vulgárnímu líčení, které je nejaponské, stejně jako korejská kritika Japonska.
Když seriál skončil, byl jsem v novinářském klubu v Hanedě.
Při návštěvě leteckých společností jsem zjistil, že jeden z vedoucích pracovníků Japan Airlines je vnukem Abo Kijokkazua, hlavního střelce kombinovaného loďstva.
Byl to muž, který byl vedle Togo Heihačiróa a vedl soustředěné bombardování Baltského loďstva.
V ANA byl vnuk Ičičiho Kosukeho, kterého Šiba tak ostře kritizoval, vedoucím oddělení obchodního řízení.
Zeptal jsem se jich obou na jejich dojmy z Šibova líčení jejich dědečka, ale námitek bylo dost.
Chtěl jsem se na to zeptat přímo Šiby, ale než jsem se nadál, přestěhoval se ze Sankei do Asahi a začal psát cestopisy.
Zhruba v té době začal Šibův styl psaní nabývat zvláštního tónu podobného Asahi.
Přibližně v té době poznamenal: „Přejeďme je a zabijme je.“ To bylo v jeho podání velmi zajímavé.
Před koncem války se Šiba vrátil z Mandžuska a byl umístěn na tankové základně ve městě Sano v prefektuře Točigi.
Objevily se zvěsti o vylodění americké armády.
Štáb císařského generálního štábu jim nařídil, aby se vydali ze Sano dolů a zastavili je na břehu vody.
Silnice však byly plné prchajících lidí.
Na otázku, co mají dělat, odpovědělo císařské generální velitelství: „Přejeďte je.“ Všichni se snažili, aby je přejeli.
Na důstojníka „brutální japonské armády“, kterou vytvořil Asahi, to bylo příhodné, ale mně to přišlo divné.
Tanková jednotka se stále potloukala v Sanu, zrovna když se vyloďovaly americké jednotky a všichni prchali z Tokia.
Je možné, že si říkali: „No, je nejvyšší čas vyrazit“?
Ve skutečnosti nikdo z kamarádů z tankové jednotky neslyšel, co štábní důstojník řekl.
Proč Shiba napodoboval Hondu Katsuichiho?
Jeho líčení lidí překonávalo i líčení Ičičiho Kosukeho.
Ve svém cestopise Šimabara hovořil o Matsukurovi Šigemasovi, který utlačoval křesťany, slovy: „V japonských dějinách není odpornějšího člověka, než je on“.
Vycházel přitom ze záznamů portugalského kapitána a vedoucího holandské továrny.
Například: „Oblékli věřící do slaměných pláštěnek a zapálili je“.
Zajímalo by mě však, zda si tyto záznamy ověřil.
Kdyby je někdo prozkoumal, zjistil by, že se dokonale shodují s popisem v Las Casasově „Stručné zprávě o zničení Indie“, která byla v té době v Evropě bestsellerem.
Tato žlutá země drze odmítala křesťanství a označovala ho za kacířské náboženství, které nezná slitování.
Smysluplnější by bylo, kdyby autor napodoboval Las Casasovo líčení krutého Japonska a doufal, že ho pomluví na oplátku.
Asahi Shimbun uctívá MacArthura a další bělochy, aniž by je zpochybňoval.
Nakazil se tím i Šiba?
V Evropském cestopise se s jásotem popisuje, že když mladší bratr Tokugawy Jošinobua, Akitake, navštívil Belgii, král Leopold II. mu „projevil zvláštní laskavost“.
Král však poté zosnoval plán, jak z Japonska udělat kolonii.
Řekl také: „Necivilizovaná asijská země jistě uvítá evropskou civilizaci.“ V té době se v Asii objevilo mnoho lidí.
Nakonec král kolonizoval Kongo, uřízl polovině obyvatel zápěstí a 70 % obyvatel vyvraždil.
Na adresu takového krále nepadlo jediné slovo kritiky.
Zdá se, že Šiba se zcela přizpůsobil kultuře listu Asahi Shimbun, který je „přísný na Japonce, ale vysoce si váží cizinců, dokonce i Korejců“.
Šibův pohled na dějiny je takový, že „poté, co Japonsko dosáhlo vrcholu, se stalo arogantním a směřovalo ke zkáze“.
Jeho pohled na historii se však mísí s nenávistí k modernímu Japonsku a dětinským uctíváním cizinců.
Není náhodou, že se jeho názor podivně podobá názoru listu Asahi Shimbun, který kritizuje 150. výročí éry Meidži.
28. září 2019
Proč Šiba napodoboval Hondu Kacuičiho?
Svým ztvárněním lidí překonal i Ičičiho Kosukeho.
Jedná se o kapitolu, kterou jsem zveřejnil 29. září 2018.
Každý týden si předplácím časopis Šukan Šinčó, abych si přečetl seriálové sloupky Takajamy Masajukiho a Sakuraie Jošiko.
I tento týdenní sloupek krásně dokazuje jeho rozsáhlé znalosti, vhled, brilantní ověření a vysokou zpravodajskou schopnost.
Ryotaro Shiba byl vedoucím reportérem v Sankei Shimbun a mohl by mu být důvěrně znám.
Nejsem hrdý na to, že mohu říci, že jsem nikdy nečetl žádnou z jeho knih - nikdy jsem nechtěl - ale znal jsem ho dobře.
Dlouho jsem byl pravidelným předplatitelem týdeníku Asahi.
Šibovu knihu „Kaido ga Yuku“ (Na dálnici), stěžejní seriál tohoto časopisu, jsem četl téměř každý týden.
Zároveň jsem cítil jakousi osudovost, protože jsem na něj dvakrát narazil v baru tokijského hotelu Okura.
V té době jsem si povídal s velmi blízkým přítelem z Dentsu a on měl zrovna schůzku s lidmi z branže.
Dvakrát jsem na něj narazil, seděl jsem hned vedle něj.
A tak jsem v roce 2010, krátce poté, co jsem se neochotně objevil na internetu, nejrozsáhlejší knihovně v dějinách lidstva, napsal článek, ve kterém jsem se mu vysmíval.
Byl jsem obeznámen s Takayamovou brilantní kritikou v tomto čísle.
Jeden přítel, vášnivý čtenář, si ze mě dělal legraci a říkal, že kritizovat Rjótaróa Šibu můžeš jen ty a Takayama.
Zvýraznění v textu kromě titulku je moje.
Je to ve 150. roce éry Meidži.
Když jsem nastoupil do Sankei Shimbun, ve večerním vydání vycházel seriál Shiba Ryotaro „Ryoma ga Yuku“.
Vzpomínám si, že na mě velmi zapůsobilo vykreslení postav.
Seriál „Mraky nad kopcem“ se ve večerním vydání Sankei objevoval také v době krize bezpečnostní smlouvy v roce 1970.
Nemohl jsem se dočkat, až mi večerní noviny přijdou.
Můj bratr, který vždycky říkal hlouposti typu „Asahi jsou nejlepší noviny“, také přešel na Sankei.
Byl to efekt „Mraků nad kopcem“.
Jak však seriál postupoval, líčení postav, které mi imponovalo, podivně ztěžklo, a dokonce jsem ho začal nerad číst.
Například tvrdě kritizoval Nogi Maresukeho, který způsobil mnoho obětí při dobývání Port Arturu.
Označil ho za neschopného a další podobné sžíravé kritiky.
Ještě sžíravěji nadával jeho štábnímu důstojníkovi Ijiči Kosukemu.
Neznám žádného japonského spisovatele, který by dokázal urážet lidi v takové míře.
Nedávno napsal Hosaka Masajasu jízlivý článek o Tódžó Hidekim.
Myslím, že Šiba dal občanství vulgárnímu líčení, které je nejaponské, stejně jako korejská kritika Japonska.
Když seriál skončil, byl jsem v novinářském klubu v Hanedě.
Při návštěvě leteckých společností jsem zjistil, že jeden z vedoucích pracovníků Japan Airlines je vnukem Abo Kijokkazua, hlavního střelce kombinovaného loďstva.
Byl to muž, který byl vedle Togo Heihačiróa a vedl soustředěné bombardování Baltského loďstva.
V ANA byl vnuk Ičičiho Kosukeho, kterého Šiba tak ostře kritizoval, vedoucím oddělení obchodního řízení.
Zeptal jsem se jich obou na jejich dojmy z Šibova líčení jejich dědečka, ale námitek bylo dost.
Chtěl jsem se na to zeptat přímo Šiby, ale než jsem se nadál, přestěhoval se ze Sankei do Asahi a začal psát cestopisy.
Zhruba v té době začal Šibův styl psaní nabývat zvláštního tónu podobného Asahi.
Přibližně v té době poznamenal: „Přejeďme je a zabijme je.“ To bylo v jeho podání velmi zajímavé.
Před koncem války se Šiba vrátil z Mandžuska a byl umístěn na tankové základně ve městě Sano v prefektuře Točigi.
Objevily se zvěsti o vylodění americké armády.
Štáb císařského generálního štábu jim nařídil, aby se vydali ze Sano dolů a zastavili je na břehu vody.
Silnice však byly plné prchajících lidí.
Na otázku, co mají dělat, odpovědělo císařské generální velitelství: „Přejeďte je.“ Všichni se snažili, aby je přejeli.
Na důstojníka „brutální japonské armády“, kterou vytvořil Asahi, to bylo příhodné, ale mně to přišlo divné.
Tanková jednotka se stále potloukala v Sanu, zrovna když se vyloďovaly americké jednotky a všichni prchali z Tokia.
Je možné, že si říkali: „No, je nejvyšší čas vyrazit“?
Ve skutečnosti nikdo z kamarádů z tankové jednotky neslyšel, co štábní důstojník řekl.
Proč Shiba napodoboval Hondu Katsuichiho?
Jeho líčení lidí překonávalo i líčení Ičičiho Kosukeho.
Ve svém cestopise Šimabara hovořil o Matsukurovi Šigemasovi, který utlačoval křesťany, slovy: „V japonských dějinách není odpornějšího člověka, než je on“.
Vycházel přitom ze záznamů portugalského kapitána a vedoucího holandské továrny.
Například: „Oblékli věřící do slaměných pláštěnek a zapálili je“.
Zajímalo by mě však, zda si tyto záznamy ověřil.
Kdyby je někdo prozkoumal, zjistil by, že se dokonale shodují s popisem v Las Casasově „Stručné zprávě o zničení Indie“, která byla v té době v Evropě bestsellerem.
Tato žlutá země drze odmítala křesťanství a označovala ho za kacířské náboženství, které nezná slitování.
Smysluplnější by bylo, kdyby autor napodoboval Las Casasovo líčení krutého Japonska a doufal, že ho pomluví na oplátku.
Asahi Shimbun uctívá MacArthura a další bělochy, aniž by je zpochybňoval.
Nakazil se tím i Šiba?
V Evropském cestopise se s jásotem popisuje, že když mladší bratr Tokugawy Jošinobua, Akitake, navštívil Belgii, král Leopold II. mu „projevil zvláštní laskavost“.
Král však poté zosnoval plán, jak z Japonska udělat kolonii.
Řekl také: „Necivilizovaná asijská země jistě uvítá evropskou civilizaci.“ V té době se v Asii objevilo mnoho lidí.
Nakonec král kolonizoval Kongo, uřízl polovině obyvatel zápěstí a 70 % obyvatel vyvraždil.
Na adresu takového krále nepadlo jediné slovo kritiky.
Zdá se, že Šiba se zcela přizpůsobil kultuře listu Asahi Shimbun, který je „přísný na Japonce, ale vysoce si váží cizinců, dokonce i Korejců“.
Šibův pohled na dějiny je takový, že „poté, co Japonsko dosáhlo vrcholu, se stalo arogantním a směřovalo ke zkáze“.
Jeho pohled na historii se však mísí s nenávistí k modernímu Japonsku a dětinským uctíváním cizinců.
Není náhodou, že se jeho názor podivně podobá názoru listu Asahi Shimbun, který kritizuje 150. výročí éry Meidži.
2024/10/1 in Umeda
