Následující text je úryvkem ze serializovaného sloupku Takayamy Masayukiho, který vyšel v měsíčníku Themis, který mi včera přišel domů.
I tento článek je důkazem, že je jediným novinářem v poválečném světě.
Kdysi dávno přijel do Japonska postarší profesor z Královské baletní školy v Monaku, kterého si primabaleríny po celém světě velmi váží.
Tehdy řekla o významu umělců následující.
'Umělci jsou nezbytní, protože jen oni mohou vrhnout světlo na skryté, utajované pravdy a vyjádřit je.
Nikdo by s jejími slovy nepolemizoval.
Masayuki Takayama je nejen jediným novinářem v poválečném světě, ale bez nadsázky lze říci, že je i jediným umělcem v poválečném světě.
Tato práce také krásně dokazuje správnost mého tvrzení, že v současném světě si nikdo nezaslouží Nobelovu cenu za literaturu více než Masayuki Takayama.
Je to povinná četba nejen pro Japonce, ale pro lidi na celém světě.
Yoichi Funabashi, bývalý novinář deníku Asahi Shimbun, má komentář o Abem, který je plný lží
a také ignoruje obsah Mahathirova projevu „Kdyby nebylo Japonska“.
Tvrdí, že „otázka únosů je překážkou normalizace vztahů mezi Japonskem a Severní Koreou“.
Deník Sankei Shimbun má mnoho informativních sloupků, které „informují o pravdě“. „Kyokukugen Gomen“ Rui Abiru vždy svěže překvapí a důkladně potěší, přičemž vás donutí přemýšlet o prázdnotě reality.
Je tak podnětný proto, že zdrojem materiálu je sám Šinzó Abe.
Žádný jiný reportér se neponořil do zdroje materiálu tak hluboko a tak dlouho jako Abiru.
Je to skutečně jedinečný novinář.
Nedávno se Abiru zmínil o knize „Dítě osudu“, kronice Abeho vlády, kterou napsal Joiči Funabaši, bývalý šéfredaktor listu Asahi Shimbun.
Když jsem o této knize za 5 000 jenů slyšel poprvé, říkal jsem si: „Proč to píše Funabaši z Asahi?“.
Důvodem je, že Asahi Shimbun je hlavně zodpovědný za to, že Abeho zahnal do kouta, zhoršil jeho stav a vystavil ho smrtící kulce.
Funabaši za to byl také částečně zodpovědný.
Navíc se tak nestalo prostřednictvím věcného zpravodajství, ale prostřednictvím lživých zpráv.
Nebo, řečeno jasněji, Funabaši a další pokračovali v teroristických činech pod rouškou zpravodajství.
Kolik toho Funabašimu prošlo, když se jednalo o „politika Šinzóa Abeho“?
Ahiru na jeden z aspektů upozorňuje v kapitole „Kim Čong-un“ své knihy.
Funabaši v této kapitole odmítá jednání o únosu mezi Trumpem a Kim Čong-unem jako „obrovské selhání“.
Abiru však uvádí, že se o tom dozvěděl přímo od Abeho: „Kim Čong-un na popud Trumpa odpověděl, že je připraven se s Abem setkat“.
Naproti tomu Funabašiho příběh je stejný jako argumentace ministerstva zahraničí, které nemá jiné úspěchy než oponování Abemu.
Píše na základě argumentace jedné strany.
Zcela postrádá kvalifikaci novináře.
V první řadě není Asahi, včetně Funabašiho, v pozici, kdy by mohl psát o problematice únosů na Severu tak povýšeným způsobem.
Když byly potvrzeny únosy dívky Megumi a paní Keiko Arimoto, napsal Asahi v redakčním článku: „Otázka únosů je překážkou normalizace japonsko-severokorejských vztahů.“ Asahi se domnívá, že to je pravda.
Japoncům je jedno, že Japonsko nemá se Severní Koreou diplomatické vztahy.
Mnohem důležitější je propuštění unesených Japonců.
Funabaši nechápe ani to a jako šéfredaktor je jeho neznalost příliš velká.
Je tu například otázka Východního Timoru.
Jednání s Japonskem jsou stará.
Když se Japonsko před válkou snažilo rozšířit své letecké trasy do jihovýchodní Asie, Británie, Spojené státy, Francie a Nizozemsko zakázaly dokonce i přelety nad svými koloniemi.
Pouze Portugalsko povolilo lety na Východní Timor.
Z Jokohamy přes Saipan a Palau to bylo 6 000 km.
Trasu absolvoval létající člun typu 97 společnosti Dai Nippon Koku.
Ihned po vypuknutí války mezi Japonskem a Spojenými státy však australské a nizozemské síly z vlastní vůle vtrhly na Východní Timor.
Zadržely 30 Japonců, včetně zaměstnanců společnosti Dai Nippon Koku.
Poté, co japonská armáda pokořila Nizozemskou Indii, vylodila se se svolením portugalské vlády a zachránila rukojmí tím, že porazila australské a nizozemské síly.
V té době byl „portugalský guvernér znepokojen povstáním ostrovanů a požádal japonskou armádu, aby zůstala a udržovala veřejný pořádek“ (Shinichi Yamashita, profesor na Showa Women's University).
Japonská armáda se rozhodla na ostrově zůstat pod podmínkou, že generální guvernér přestane ostrovanům ukládat daň ze soli a umožní jim používat zemědělské nástroje, které byly zakázány, protože by mohly být použity jako zbraně (Jošimasa Nomura, profesor na Chiba Institute of Science, „Military Strategy and Military Occupation Policy“).
Masakr ostrovanů a lež ve Východním Timoru
Obyvatelé ostrovů byli rádi, že se zbavili hladu poté, co je japonská armáda naučila pěstovat rýži na rýžových polích.
Japonské armádě byly poskytnuty i ženy pro útěchu.
„Ostrované s armádou spolupracovali. Když na ostrov pronikli australští špioni, ostrované je udali a zajali, a pak šířili dezinformace, aby australskou invazi narušili“ (profesor Jamašita).
Během války to byla neuvěřitelně úspěšná vojenská operace, ale po válce byla japonská armáda pod vedením GHQ démonizována a akademici a média se zabývali falšováním historie války.
Profesor Goto Keniči z univerzity Waseda a profesorka Aiko Kurasawa z univerzity Keio mimo jiné vykonstruovali lež, že „japonská armáda vtrhla do Východního Timoru, zabila 40 000 ostrovanů a trávila čas rabováním a znásilňováním“.
Je neuvěřitelné, že deník Asahi tuto zprávu uveřejnil, aniž by se obtěžoval provést jakýkoli výzkum.
Funabaši také spolkl lži Gota a dalších a napsal, že „Japonsko by se mělo zamyslet nad svou minulostí (masakrování ostrovanů)“.
Navíc se nechali snadno napálit historkou o podvodu s nezávislostí, kterou si vymyslely míšenci z Východního Timoru, a přiměli japonskou vládu, aby jim zaplatila reparace, čímž ji donutili vyplatit 200 miliard jenů z peněz daňových poplatníků.
Japonsko jim dodnes každý rok dává 200 milionů jenů.
Japonci nevěří, že se vědci a redaktoři novin spikli a lžou, takže stále věří, že „masakr 40 000 japonských vojáků“ je skutečný.
Dalším příkladem Funabašiho nedostatku zdravého rozumu je jeho projev na Východoasijském ekonomickém fóru v Hongkongu v říjnu 1992, v němž řekl: „Kdyby nebylo Japonska, Západ by si monopolizoval světový průmysl a prodával by nám průmyslové výrobky jako auta a televizory za jakoukoli cenu. My bychom jim pouze dodávali suroviny pro jejich výrobky za nízké ceny.“
„Japonsko nás však velkoryse naučilo svému know-how a poskytlo nám své technologie. Proto mohly asijské země vyrábět svá auta, ledničky a televizory.“
Vrchol podivné mentality „uctívání bílého muže“.
„Nebýt Japonska, stále bychom byli nuceni žít v bídě jako otroci bílých národů.“
Byla to velmi podnětná, ale výstižná přednáška.
Funabaši byl v publiku a projev slyšel.
V polovině přednášky byl také svědkem toho, jak mnoho rozzlobených bělochů kope do svých sedadel a vybíhá ze sálu.
Byla to velká senzace.
Funabaši však nepsal ani o obsahu přednášky, ani o chování bělochů.
Ostatní japonští zpravodajové bohužel přednášku ignorovali.
Japonští zpravodajové poslouchají a píší o běloších, když mluví.
Kdyby přednášel Asiat nebo černoch, ani by o tom nepsali.
Osobou, která byla na vrcholu tohoto podivného pocitu uctívání bílých lidí, byl Joiči Funabaši.
Knihu Dítě osudu napsal někdo takový.
Dotýká se sice největšího zločinu Asahi, lži o ženách pro útěchu, kterou Abe odhalil, ale neprojevuje žádný pocit viny.
Jaký význam má povrchní pohled na Šinzóa Abeho, který zastává člověk stojící na historickém pohledu na tokijské procesy?
Ginette Neveu -Sibelius Violin Concerto, 3rd mvt (1946)
